Před hlavním bodem dne (ponor do ledového bazénku až po krk) nám instruktorky dávaly různé rady na zahřátí – představa vnitřního ohně, dýchání apod. ale také upozornily, že až se ponoříme, tak pravděpodobně na všechno zapomeneme a máme se soustředit hlavně na výdech. A pokud to půjde, tak se k tomu i usmát. Je prý těžké mít z něčeho strach nebo být naštvaný a zároveň se usmívat.

A pak to přišlo. Před vstupem do vody jsme se na chvíli zastavili a měli jsme si v tichu uvědomit proč tam vlastně chceme vlézt. Jen tak prý budeme mít hodnotnou motivaci. Do bazénku jsme šli ve dvou skupinách, já jsem byla v té druhé. První skupina se ponořila, zatímco my jsme se ještě zahřívali pohybem. Po chvíli se jedna účastnice workshopu (ta, která říkala, že nesnáší zimu) začala ve vodě nahlas smát. Strhla k tomu i ostatní a můj strach šel k ledu. Říkala jsem si: „Přece se nemůžu bát, když se v tom bazénku tak smějou!“

Po ponoření do ledové vody mě samozřejmě sevřela panika, lapala jsem po dechu a až po chvíli jsem si vzpomněla na výdech a tím jsem se uklidnila. Pak už jsem jen myslela na to, že je příjemné, jak se mi kostky ledu lehce oťukávají o klíční kosti a že to je jedna z největších šíleností, které jsem za svůj život podstoupila.