Sám sobě léčitelem – 1. část

Sám sobě léčitelem – 1. část

Máte někdy pocit, že je toho na Vás až moc? Jedna stresová situace střídá druhou a k tomu se opakují zdravotní potíže? V tomto článku se podíváme na to, co s námi dělá stres a bolest, jaký je rozdíl mezi léčením a uzdravením, a také jestli se na uzdravení můžeme podílet i my sami.

Stres všude kam se podívám…

Jak uvádí známý fyzioterapeut profesor Kolář (kniha Labyrint pohybu) dlouhodobě působící stres zhoršuje průběh mnoho onemocnění. Patří mezi ně především porušená obranyschopnost vůči infekcím, různé dysfunkce a onemocnění kardiovaskulárního systému, četné gastrointestinální, urogenitální a autoimunitní choroby, bolesti v zádech, onkologická onemocnění. Medicína však dosud tento zásadní faktor vzniku a vývoje onemocnění podceňuje a zabývá se pouze jeho tělesnými následky. Operují, dávají prášky, ale neřeší tento faktor. Pacient se bere jako objekt, nikoli subjekt, který má k dispozici vlastní způsob a prostředky, jak si pomoct sám. A pokud to neumí, měl by k tomu dostat klíč, ne prášky.

Jak to všechno zvládnout?

Dle pana profesora Koláře se člověk musí naučit vnímat sám sebe, musí se učit, jaké jsou jeho možnosti, kde má své hranice. Musí vědět, kolik si na sebe může naložit, a to jak jednorázově, tak dlouhodobě.

Pan doktor Hnízdil ještě upřesňuje, že bolestí nám tělo hlásí, že jsme si “naložili víc, než uneseme”. Nejde tedy o nemoci v pravém slova smyslu. Zprvu je to varování. Pokyn ne k tomu, abychom běželi do lékárny, ale k tomu, abychom se zastavili a přemýšleli. Lékaře by měl být pacientovi rádcem ve chvíli, kdy není schopen zjistit, kde dělá chybu, nebo si neví rady s jejich odstraněním.

Léčení nebo uzdravení?

“Chcete se léčit, nebo se chcete uzdravit?” zní první otázka, kterou doktor Hnízdil pokládá svým pacientům. Každý odpoví, že chce být zdravý. Když se ale dozví, co všechno by musel ve svém životě změnit, ukončí návštěvu slovy: “Tak to se budu raději dál léčit. Napište mi ty prášky.” Je to věcí osobního rozhodnutí. Nechat se léčit, nebo spolupracovat na uzdravení. Když se jeden z posluchačů dalajlámy zeptal, jestli má zázračné léčitelské schopnosti, odpověděl: “Žádné nemám. Ten nejcennější lék nosí každý sám v sobě. Jsou to samo ozdravné schopnosti. Jen je potřeba je najít a rozvíjet.” Ostatně i o tom je film Heal: „Nemoc není to jediné, co začíná v mysli. Vše začíná v mysli.“ Na trailer tohoto filmu se můžete podívat na tomto odkazu

„Největší chybou lékařů je, že se snaží léčit tělo, aniž by léčili duši. Přitom tělo a duše jedno jsou. Nelze je léčit odděleně.“

   – Platón –

Naladění se na přítomný okamžik

Zkuste se nyní zamyslet nad všemi činnostmi, které běžně denně děláte; koupel nebo sprcha, umývání nádobí, skládání prádla, uklízení, práce na zahrádce. Tohle všechno se udělat musí (na tom se nedá nic moc změnit), tak to berte jako příležitost procvičit si všímavost. Zkuste některé činnosti dělat všímavě, vnímat si předmětů, zapojit smysly. Vyzkoušejte si i třeba meditaci za chůze; soustřeďte se u toho na dýchání. Zkuste si každý den udělat čas na to, abyste se doslova naladili na okolní svět. Zapojte u toho smysly; sluch, chuť, hmat, čich, snažte se vidět každý detail.

Pár tipů k zamyšlení a vlastní praxi

  • Zvolněte, dělejte jedno po druhém: Vaší schopnosti zaměřit pozornost výrazně prospěje, když se pokusíte všechno, co děláte, trochu zpomalit.
  • Dělejte vždy jen jednu věc: Nedělejte více věcí najednou. Když napouštíte vodu do konvice, napouštějte vodu do konvice a nedělejte při tom nic jiného. Když jíte, tak jenom jezte. Když koupete dítě, tak jen koupejte dítě. Nesnažte se dělat zároveň něco jiného. Vezměte si k srdci zenové přísloví: “Když jdete, jděte. Když jíte, jezte.”
  • Naberte si toho méně: Když si na každý den naplánujete samé úkoly, budete jen spěchat od jednoho k druhému. Pořád ve spěchu. Stanovte si priority. Řekněte si, co je opravdu důležité, a to, co důležité není, prostě vypusťte.
  • Nespěchejte: Když si toho člověk nabere méně, může zpomalit a na všechno, co dělá, se skutečně soustředit. Nepospíchejte, postupujte pozvolna. Dělejte věci s rozvahou, nikoli ve spěchu a nahodile. Zpomalování je sice potřeba nacvičit, ale pomůže člověku zaměřit pozornost na to, co dělá, a na to, co se právě děje.
  • Nechte si volnou kapacitu: Neplánujte si věci nahusto po sobě – raději si mezi různými činnostmi a úkoly nechte trochu volna. Váš den tak bude pružnější, a když vám některá z naplánovaných činností zabere více času, než jste předpokládali, tak se nic nestane.

„Život ubíhá tak strašně rychle. Když se čas od času nezastavíte a nerozhlédnete se kolem, může vám úplně utéct.“

– Ferris Bueller –

Cvičení: Zkuste se několikrát během dne zastavit (samozřejmě dle možností a na bezpečném místě). A pozorovat. Svět kolem Vás. Sami sebe, svoje emoce. Někdo vás zrovna naštval nebo se cítíte pod psa? Skvělé. Zastavte se a dovolte si tu emoci uvědomit a prožít. Nejste tou emocí, za chvíli (někdy déle) to přejde. Zkuste si v tu chvíli říct: Cítím se naštvaně. Namísto: Jsem naštvaný/á. Vy totiž nejste tou emocí. V dalším kroku si můžete zkusitpsaní poznámek. Když Vás ovládne nějaká emoce hodně silně, zkuste se zastavit a napsat si vše, co se s tím pojí. Pokud běžně nenosíte po kapsách notýsek a propisku, napište si to jako poznámku do telefonu – nebo jako koncept smsky (ovšem pozor, abyste ji omylem někomu neodeslali…). Zapište si co nejvíc detailů a s po pár dnech se zkuste podívat na svoje záznamy. Možná Vás to s odstupem času hodně překvapí…

Zdroje: Renata Červenková, Pavel Kolář, Labyrint pohybu; Jan Hnízdil, Mým marodům; Gill Hasson, Technika Mindfulness

This Post Has One Comment

  1. Moc pekny clanek s odkazem na film, na ktery se urcite podivam 🙂

Close Menu